Babišova póza solitéra je očekávatelná, pro hnutí ANO však velmi problematická

Asi bychom dnes nenašli nikoho, kdo by nevěděl, že současný český premiér se do politiky vyhoupl po volbách v roce 2013, a to z podnikatelského prostředí jako vlastník holdingu Agrofert. Tedy ze sféry, kde se vlastnosti jako spolehlivost a čestnost považují za samozřejmost. Sám Babiš v říjnu 2013 v Show Jana Krause na TV Prima pronesl tato slova: "V byznysu můžete někoho podvést dvakrát, poprvé a naposledy. A pak skončíte." I když výrok padl v souvislosti s tím, že hnutí ANO odmítá zvyšování daní, v podstatě charakterizuje Babišovo chování v uplynulých týdnech.

Do politiky vstoupil s vizáží úspěšného byznysmena a jednoho z nejbohatších Čechů, což je image, která by jistě těšila každého a o kterou by nikdo nechtěl přijít. Pokud tedy premiér na začátku léta proklamuje, že plošná opatření už nikdy nebudou, udělá všechno proto, aby na jeho pověsti neulpělo, byť jen sebemenší, smítko podezření ze zrady. Solitérsky hraje na sebe a je mu úplně jedno, že jeho podřízený z vlády i přední čeští epidemiologové budou v očích veřejnosti vypadat jako neschopní diletanti.

Ač nás to na první pohled nemusí napadnout, Babišova póza se promítá i do nadcházejících senátních voleb. Co mají společného Plzeň-město, Rychnov nad Kněžnou, Uherské Hradiště, Česká Lípa nebo třeba Praha 1? Jedná se o volební obvody, kde letos proběhnou senátní volby a ve kterých hnutí ANO nenasadilo žádného svého kandidáta. I když to premiér vysvětluje slovy o nákladnosti a neefektivitě kampaně, problém je nutné hledat trochu jinde.

Pro dvoukolový většinový systém, který se v senátních volbách u nás používá, totiž není nijak výrazně podstatná stranická příslušnost, ale především osoba konkrétního kandidáta, jeho popularita, osobní postoje a výsledky jeho práce. Jinými slovy, tento volební systém nahrává osobnostem. A právě se získáváním osobností je pro Babišovo hnutí výrazný problém. Tuto tezi si můžeme přečíst v řadě komentářů, ale proč tomu tak vlastně je? Politologové se dnes shodují na tom, že hnutí ANO je typickým příkladem tzv. podnikatelské strany (v originále business-firm party). Kromě toho, že taková politická strana je ideologicky velmi flexibilní a její činnost je neodmyslitelně spojená s politickým marketingem, tak si také nijak výrazně nepotrpí na rozsáhlou členskou základnu, a především je plně závislá na svém lídrovi, který obvykle disponuje širokou škálou pravomocí. Předseda je tedy alfou i omegou takové strany a přes jeho názory často nejede vlak. Jednoduše, vystupuje v roli šéfa "firmy".

Pokud už se tedy v jejích řadách vyskytne člověk, který se u veřejnosti těší výraznějšímu uznání a zároveň má trochu jiný pohled na svět než lídr, jeho stranická kariéra obvykle není nijak výrazně dlouhá. Svou ideu si přes šéfa (podnikatele, úzkostlivě se bojícího o svou vlastní image) neprosadí a raději odchází pryč. Centralistický přístup k řízení je tedy obecně velmi problematický a v případě ANO je jedním z projevů právě ona personální vyprázdněnost. Neměli bychom se tedy divit, že Babiš už dopředu přenechá Senát konkurenci a nebude riskovat volební debakl.

Takovéto organizační řízení strany může mít samozřejmě vliv na osud subjektu i v budoucnu. Jak vlastně skončily jiné podnikatelské strany? Španělská Unie demokratického středu se nedlouho po politickém odchodu svého zakladatele Alfonsa Suáreze rozpustila, v podstatě neměla nikoho, kdo by ji dokázal udržet pohromadě, natož dovést k nějakému výraznému úspěchu. Berlusconiho Vzhůru, Itálie! v obnovené podobě funguje dodnes, na několik let se však úplně rozpadla. Pro Palikotovo hnutí v Polsku sice volby v roce 2011 znamenaly nebývalý úspěch, o čtyři roky později však přišel obrovský propad. A o českém případu Věcí veřejných snad ani není potřeba mluvit.

Pokud se tedy ptáme, jakou budoucnost lze věštit hnutí ANO, tak na tomto místě lze odpovědět základní politologickou poučkou z teorie politických stran. Znakem ukotvenosti politické strany v systému je to, zda dokáže přežít politickou kariéru svých zakladatelů. Moudřejší tedy budeme ve chvíli, kdy Andrej Babiš opustí politiku. V každém případě jde ale o záležitosti, které bychom při rozboru současné situace rozhodně neměli opomenout.