V maďarských volbách se hraje doslova o každý hlas. Malá převaha může znamenat citelné ztráty pro vítěze

V neděli večer se po celém Maďarsku uzavřely volební místnosti a rozeběhl se sčítací maraton, na jehož konci mělo být jasné, kdo povede zemi po další čtyři roky. Změna nenastala, volby opět ovládl FIDESZ premiéra Viktora Orbána.

Oproti volebnímu klání před čtyřmi lety byla ale situace výrazně odlišná, protože tentokrát se na maďarské politické scéně odehrál bipolární souboj. Na jedné straně Orbán a jeho vládnoucí strana kandidující, stejně jako v minulých volbách, v koalici s křesťanskými demokraty. Proti nim pak opoziční koalice, vedle které i současná česká vládní pětikoalice vypadá z hlediska ideové roztříštěnosti jako hodně chudá příbuzná.  Šest stran sjednocených pod názvem Společně pro Maďarsko se totiž rozpíná po celém politickém spektru - od socialistů, přes zelené a liberály až po krajně pravicový Jobbik. Jejich cíl byl jasný - porazit Viktora Orbána.

Ještě před volbami se síly obou bloků podle průzkumů zdály velmi vyrovnané. Zejména po Orbánově zdrženlivém postoji v otázce vojenské a humanitární pomoci Ruskem napadené Ukrajině se pak u mnohých odpůrců současného maďarského premiéra probouzely naděje, že opozice nakonec získá převahu. Triumfoval ovšem znovu FIDESZ s 53 procenty, opoziční koalice získala zhruba 35 procent hlasů. Do parlamentu se nově dostala ještě krajně pravicová Naše vlast s podporou více než šesti procent voličů. Jedno křeslo si udrželi také zástupci německé menšiny. Co je ale nejdůležitějším výstupem těchto voleb? Maďarský premiér si udržel ústavní většinu.

Ačkoli se to může při pohledu na procentuální podporu strany FIDESZ nepřekvapivé, podobná situace nastala před čtyřmi, a také i osmy lety, kdy se zisky tohoto subjektu pohybovaly v nižších číslech. Kde hledat kořeny celé situace? Ve volebnímu systému zavedeném v roce 2011. 

Tehdy už byl u moci právě Viktor Orbán, který prosadil rozsáhlé změny v politickém systému. Zaprvé byla přijata nová, výrazně nacionalistická ústava. Ta nahrazovala původní komunistický ústavní zákon z roku 1949, po pádu režimu samozřejmě novelizovaný. Nová ústava mimo jiné zmenšila parlament z 386 na současných 199 poslanců. Druhou výraznou změnou byl pak nový volební systém pro parlamentní volby, který se výrazně zjednodušil.

Před rokem 2011 byli totiž právě Maďaři naprostými přeborníky ve složitosti  systému rozdělování mandátů. Jeho popis by vydal samostatnou kapitolu v politologické účebnici, pro naše účely nám bohatě postačí to, že volič odevzdával dva hlasy, systém obsahoval několik úrovní pro rozdělování mandátů, volby byly dvoukolové a nevyužité hlasy poražených kandidátů z jedné úrovně se navíc, aby to nebylo moc jednoduché, přenášely na úrovně jiné. Po volební reformě se sice stále se odevzdávají dva hlasy, ale škrtlo se druhé kolo a zůstaly jen dvě úrovně pro distribuci křesel (jednomandátové obvody s většinovým systémem a celostátní obvod s proporčním systémem). Aby ale nebylo všechno tak idylické, FIDESZ přišel s jiným "majstrštykem".

V prvé řadě překreslil hranice jednomandátových obvodů tak, aby byly více zvýhodněni kandidáti vládnoucí Orbánovy strany. Čím ale ústavodárce definitivně dovedl volební zákon do paskvilní podoby byla změna převádění mandátů mezi úrovněmi. Zatímco stará pravidla převáděla hlasy pouze těch kandidátů, kteří v rámci jednomandátových obvodů prohráli, teď se převádějí všechny nevyužité hlasy.

Co to v praxi znamená? Dejme tomu, že máme kandidáta vládní strany FIDESZ, který v jednom z jednomandátových obvodů porazí kandidáta opozice s rozdílem deseti tisíc hlasů. Zatímco před rokem 2011 by nevyužité vítězovy hlasy propadly a do poměrné složky systému by se převedly jen hlasy poražených kandidátů, teď si rozdíl mezi prvním a druhým místem přičte i vítěz. Pokud tedy vládní kandidát získal náskok již zmíněných deseti tisíc hlasů, ty se převedou do poměrné složky systému. 

Pokud se tohle stane v drtivé většině ze všech 106 jednomandátových obvodů, tak si vítěz přičte ke svému už také poměrně výraznému náskoku na celostátní úrovni (kterou získal v rámci druhého hlasu) další slušnou dávku nevyužitých hlasů z jednotlivých obvodů. Tím tedy oproti svým soupeřům ještě více zesílí a cesta k ústavní většině je dokonána. Celý mnou složitě popsaný proces tedy ukazuje na účelovost (nebo, jak já říkám, paskvilnost) celého volebního zákona, jehož cílem bylo upevnění pozice strany FIDESZ. 

Celý maďarský volební systém je tedy velmi citlivý na rozdíly mezi volebními zisky kandidátů v jednomandátových obvodech. Pokud chce tedy opozice výrazněji uspět, nezbývá jí nic jiného než doufat, že náskok vládních kandidátů bude co nejnižší. Hraje se tedy doslova o každý hlas. Hlas, který může vítěze obrat o některý z cenných mandátů zajišťujících možnost měnit ústavu a tím i celý politický systém.