VOLBY 2021: Voliči rozdali karty, čeká nás napínavý politický podzim, možná i zima, jaro, léto...
V pátek a v sobotu se čeští občané opět vydali k volebním urnám a po čtyřech letech si vybrali nové poslance. Pojďme se za uplynulým hlasováním krátce ohlédnout. Jak se koalice SPOLU nakonec vyhoupla do čela? Proč mohou být sociální demokraté ještě rádi za to, jaký výsledek uhráli? V čem mohou letošní volby zdánlivě připomínat hlasování z roku 2010? A kdy budeme mít novou vládu? Na to vše a ještě mnohem víc se pokusím odpovědět v následujících řádcích.
Vezměme to ale postupně a podívejme se na výsledky z pohledu jednotlivých volebních stran. Ačkoli to ze začátku nevypadalo, tak první místo nakonec těsně obsadila koalice SPOLU, tedy spojení ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Do čela pelotonu ji v posledních procentech sčítání vytáhla zejména Praha (získala tu téměř přesně 40 % hlasů), i přes to je ale od druhého na pásce dělí pouhých 35 tisíc hlasů, což je nejnižší rozdíl v celé naší polistopadové historii. Každopádně všichni tři lídři stran mohou být velmi spokojeni. Nahoru je podle všeho vytáhli ti voliči, kteří se rozhodovali v posledních hodinách před hlasováním a zvažovali volbu jedné ze dvou kandidujících koalic, a kteří se nakonec přiklonili spíše na stranu koalice SPOLU.
To dosud nejsilnější hnutí ANO je v trochu jiné pozici. V počtu mandátů je sice první, z hlediska počtu získaných hlasů zůstalo víceméně na svém. V celkovém pořadí ale skončilo až druhé, což je věc, která současnému premiéru Babišovi a jeho marketingu vadí asi nejvíc. Druhé místo se přeci jen už tak blyštivě neleskne. Premiérské křeslo se pod ním kýve víc než kdy předtím. Po osmi letech je tady reálná možnost, že Babiš z politiky úplně odejde, což v případě odchodu ANO do opozice avizoval už krátce před volbami. Navíc, dovede si někdo z nás představit současného premiéra jako řadového poslance? Asi těžko. Zvlášť, když na první povolební tiskové konferenci označí Sněmovnu za peklo.
Pokud bychom se chtěli podívat na druhou koalici, tedy Pirátů a hnutí STAN, nabízí se nám pohled přinejmenším ze dvou stran. Tou první je zisk koalice jako celku, který rozhodně nemůžeme považovat za úspěch. Ačkoli měla koalice na jaře, v nejhorších časech koronavirové pandemie, preference sahající ke 34 procentům, teď získala o téměř dvacet méně. Sám PirSTAN to přičítá masivní antikampani vedené zejména ze strany ANO. Částečně mají samozřejmě pravdu, sám bych to ale viděl spíše na již zmíněné na posledních chvíli se rozhodující voliče.
Co ale nikdo z nás určitě neočekával, je výsledné rozložení sil mezi zvolené poslance za Piráty a za STAN, což je druhý úhel pohledu. To, že z 37 zvolených poslanců koalice budou jen čtyři pirátští (jmenovitě Ivan Bartoš, Klára Kocmanová, Jakub Michálek a Olga Richterová), je pro Piráty obrovský debakl. Bylo by ale obrovskou chybou to Ivanu Bartošovi nebo straně jako takové vyčítat. I když se už dopředu předpokládalo, že STAN v počtu poslanců dopadne o něco lépe, tak velký masakr asi nemohl předvídat vůbec nikdo. Na co tedy Piráti doplatili? Jejich koaliční partner má totiž jednu velkou výhodu, a sice to, že vznikl jako regionální strana. STAN se tedy může chlubit celou řadou komunálních politiků, které lidé dobře znají a mají k nim důvěru, proto je pak vykroužkovali do Poslanecké sněmovny.
V tomto ohledu se možná leckomu vybaví volby z roku 2010, kdy nastal naprostý kroužkovací boom, zejména u voličů ODS a ČSSD. Do Sněmovny se tehdy dostali lidé, se kterými se jako s poslanci moc nepočítalo. Jen tak namátkou Jan Florián (ODS v Praze, z 36. na 8. místo) nebo současný ombudsman Stanislav Křeček (ČSSD v Praze, z 18. na 3. místo). Olomoucký lídr ODS a někdejší ministr vnitra Ivan Langer se tehdy naopak musel spokojit s pozicí až šestého náhradníka. Takových lidí máme celou řadu i po letošních volbách zejména u PirSTAN, ale nejen u nich (za koalici SPOLU je to třeba Hayato Okamura, starší bratr předsedy SPD).
Bylo by však chybou dávat mezi volby 2010 a 2021 nějaké rovnítko. Zatímco před jedenácti lety za kroužkováním stála kampaň Vyměňte politiky nabádající voliče, aby kroužkovali kandidáty z posledních míst, letos za úspěchem na nižších pozicích stála právě místní a regionální známost.
Za úsměvy pro kamery velké zklamání. Tak nějak bych stručně charakterizoval výsledek SPD. Poslední úspěšný subjekt těchto voleb si myslel na daleko lepší výsledek (a který navíc řada politologů včetně mě skutečně čekala), nakonec ale dokonce mírně oslabil ve prospěch podobně ideově naladěných stran. Tomio Okamura, který si před volbami otevřeně myslel na křeslo předsedy Poslanecké sněmovny, tak bude nakonec rád za zisk postu alespoň řadového místopředsedy. Při současném rozložení sil to totiž není vůbec jisté.
Sociální demokracie zažila v sobotu odpoledne jeden z nejhorších okamžiků ve své historii sahající až do 70. let 19. století. Poprvé voleb 1992 (v prvních svobodných volbách v roce 1990 jen těsně neuspěla) jí zůstaly brány Poslanecké sněmovny zavřené. Pokud si vzpomeneme na její angažmá v Babišově vládě a slabou kampaň, tak můžeme říct, že ČSSD může být za svých 4,7 % hlasů nakonec ještě ráda. Za něj může z velké části vděčit nikoli předsedovi Janu Hamáčkovi, ale pražské lídryni a ministryni práce Janě Maláčové. Ta se v kampani stala skutečně nejviditelnější tváří a skutečně si ji odpracovala. Díky tomu jí také pražští voliči "odměnili" čtyřmi procenty hlasů, tedy podstatně více, než se v Praze čekalo. Jan Hamáček byl v kampani téměř neviditelný (sám jsem ho viděl na jediném billboardu), jeho výroky o Josefu Luxovi a mobilizace "je čas se vrátit domů" v závěru pak už byli jen zoufalým pokusem o záchranu potápějícího se parníku.
Pokud měla ČSSD ještě alespoň malou šanci ve Sněmovně zůstat, u komunistů byl neúspěch jasný už od začátku. Členská základna se tenčí, navíc strana postupně přišla o svou nálepku antisystémové strany a voliči přechází jinam (zejména k ANO a SPD). KSČM se navíc v posledních měsících dostala do podivného mocenského stavu, kdy je v podstatě bez jasného vedení. Předseda Vojtěch Filip už podle plánu dávno v křesle šéfa neměl být, jeho nástupce měl vybrat sjezd, který se ovšem kvůli pandemii už několikrát odložil. A nutno dodat, že na Filipově vystupování to bylo vidět. V debatách působil unaveně, znuděně a rezignovaně. Zájemců o předsednické křeslo je celá řada, je ovšem otázka, jestli někdo z nich dokáže zvrátit trend klesající podpory. Sám o tom dost pochybuji.
Dal by se určitě ještě přidat komentář k hnutí Přísaha, Trikolóře a Volnému bloku. Ale má smysl k nim něco dodávat? Asi spíše ne. Snad jen s výjimkou Šlachtova hnutí šli všichni do předem prohrané bitvy.
Volební výsledky už sice známe, ale pravé politické divadlo teprve začíná. Máme tu jasnou většinu dvou koaličních bloků se 108 poslanci. Na tahu je totiž hlava státu, která už dopředu avizovala, že jednáním o vládě pověří předsedu nejsilnější strany, nikoli koalice. To by byl tedy Andrej Babiš, který ovšem v tuhle chvíli nemá dostatečně silného koaličního partnera., se kterým byl dal dohromady většinu. Dostane pověření i navzdory této skutečnosti? Čeká nás scénář z léta 2013 a Zeman opět jmenuje úřednickou vládu? Nebo nakonec přeci jen přihlédne k reálnému stavu a jmenuje premiérem Petra Fialu? Uvidíme, v každém případě nás čeká velmi napínavý politický podzim, možná i zima, jaro, léto...